Missa 1 pro festis Natalitiis Recordings

(back to Overview)

P. Georgius Zrunek: Missa I. pro festis Natalitiis

© 2017,

Gregoriana / Ritornello / Michael Pospíšil

Newly-released CD featuring for the first time both of the mass settings from Harmonia Pastoralis.

Liner Notes

Article by Michael Pospíšil
English translation by Petra Pospíšilová, Matthew Sweney, Renáta Grabanová

The paradox of life which is gained through Death, the basis of Christianity, is similar to the paradox of Music ─ that is, Music played and sung live. Musical recording or Music in the media is a mere memory, it is playing at Music, a rival to Music. Although it seems to be practically infallible and almost perfect, it is not alive. There is no spirit “inspiring” and “expiring”, and therefore no Music. The essence of Music lies in its elusiveness, evanescence and fragility, which is what makes it the bearer of eternal and divine matters. A tone has to resonate and subside, that is, to die, in order to reflect Eternity and Infinity....

Paradox Života získaného skrze Smrt, na kterém stojí celé Křesťanství, se podobá paradoxu Muziky. Muziky živě hrané a zpívané, protože nahrávky na a v médiích jsou jen vzpomínkou; hrou na Muziku, jejím konkurentem a ač mohou být skoro neomylné a takřka dokonalé, živé nejsou. Nejsou vanutím a vadnutím, nejsou tedy Muzikou. Pointou Muziky je její prchavost, pomíjivost, křehkost, která ji ale právě logicky předurčuje za poselkyni věcí věčných, baBožských. Tón musí odeznít, umřít, aby tak nastavil zrcadlo Věčnosti a Nekonečnu...

Probably all Missions using live Music were successful: Saints Cyril and Methodius, the Jesuits in “Old” and “New” India (America), the Franciscan brethren in Slovakia... Why? Live Music is entirely universal, it’s a language more comprehensible than words. Words, however, are also important, and as we believe, the Word in the beginning was sung. An outburst of joy does not require any words, just as grief has its own sounds generally understood by all living creatures.

Asi všechny Mise které živé Muziky užily byly úspěšné. Crha a Strachota (barokně Cyril a Metoděj), Jesuité v Indii Staré i Indii Nové (Americe), františkáni na Slovensku... Proč? Živá Muzika je vždy zcela universální řečí, jazykem daleko srozumitelnějším než jsou slova. Slova jsou také důležitá, nakonec i na začátku bylo Slovo nejspíš zazpívané. Výtrysk radosti se děje i beze slov, stejně tak i žalost má své zvuky mezi všemi tvory všeobecně srozumitelné.

Folk nativity scenes, sometimes referred to as “frozen theatre” should more accurately be called “hypothermic”. Why? Not because of their typical heart-warming atmosphere, nor the discomfort the little baby Jesus must endure, but because of the constant slow movement of the Nativity scene figures ─ our grandparents’ Nativity scenes, or crèches, did not have their figures firmly attached, they changed the scenery slightly each day, according to the corresponding Biblical events. When the Austrian Emperor Joseph II banned Nativity scenes from the churches, this activity became a sort of a family game which was later slightly pushed aside by the German burgher tradition of Christmas tree. Christmas crèche scenes used to be arranged at the beginning of Advent and were in use until Candlemas, all this time steadily moving in a “Biblical” manner. The Czech painter, puppeteer and film maker Jiří Trnka recalls admiring Josef Lada’s Nativity scene; Josef Lada, painter, illustrator and writer, recalled the Nativity scene designed by an earlier painter and illustrator Mikoláš Aleš, who recalled seeing historical Christmas crèches... etc. ....

Betlémářství se někdy říká Zmrazené divadlo. Správnější název by byl Podchlazené. Proč? Nikoli pro svou česky hřejivou zimní náladu nebo „jen“ Ježíškovo nepohodlí, ale pro jakýsi zpomalený pohyb betlémských figur, který kdysi stále plynul: Betlémy či „Jesličky“ našich dědečků a babiček neměly své figurky neměnně připevněné, ale v kulisách krajiny se denně trochu pohybovaly, podle běhu biblických událostí. Po vykázání betlémů z kostelů císařem Josefem II. se stavění Betléma stalo rodinnou hrou neboli „dívadlem“, které později poodstrčil německý měšťanský jehličnatý stromeček. Jesle se stavěly na začátku Adventu, uklízely nejdřív na Hromnice a po celou dobu se plynule „biblicky“ pohybovaly. Tak Jiří Trnka vzpomíná na své sledování Betléma Ladova, Josef Lada na Betlém Alšův, Mikoláš Aleš na ... pra-Betlémy, atd....

In 1223, in the hills above Greccio, Saint Francis of Assisi founded a new means of expression of piousness: already in the Middle Ages, under the auspices of the Mass, he brought help to God’s People by a “Baroque” staging of a Live Bethlehem. When it was necessary to repair the ruins of a chapel, he invited “Jesus’s potential sponsors” – Donors – to come to the Nativity with whatever they had. This was of course only one-half of the new expression of piety: the second, invisible and more important, is played out in our own construction of the “crèche” – by inviting Baby Jesus—Child—God-Man into the manger of our heart.

Svatý František Serafínský na kopci v Greccio v roce 1223 založil nový proud projevu zbožnosti: už dávno ve středověku vlastně přišel Božímu Lidu v rámci Mše na pomoc svou „barokní“ inscenací Živého Betléma. Když bylo totiž potřeba opravit ruinu kostelíka, sezval k Jeslím „Ježíškovy potencionální sponsory“ - Darovníky - s tím, co kdo měl. To byla ovšem jen jedna polovina nového projevu zbožnosti. Ta druhá, neviditelná a o to důležitější, se odehrává v nás samých - stavěním „Jeslí“ - pozváním Ježíška--Dítěte--Boho-Člověka do chlívku svého srdce.

Franciscans as a poor, even begging order, have in their Order a rule to accept gifts, and are forbidden to pay for anything with money. They cannot even tip the musicians! The organists, the majority of which were monks, were fed (see their obligation to accept gifts!) and the large scores propped up on the pulpit were then prepared for anyone who came. According to the well-known Czech Christmas carol, which goes “…And what could we give, when we have naught to give? We will stamp out a beat, and sing songs for you to live!...” the poorest always paid with music… Especially the type called “Franciscan masses” – “Opus Franciscanum” was thus always open to improvisation, in various voices and instruments – devout jokes… Saint Francis of Assisi while he loved and promoted humility and poverty, at the same time campaigned for the solemn beauty of the mass.

Františkáni, jako chudý, ba žebravý řád, mají ve svém Řádu příkaz přijímat dary a zákaz platit za ně penězi. Nesměli honorovat ani muzikanty! Proto varhaníka, většinou mnicha, krmili (viz jeho povinnost přijímat dary!) a veliké noty vystavené na notovém pulpitu byly pak připraveny pro každého, kdo přišel. Podle známé české koledy, kde se zpívá „...A co my Ti nuzní dáme, darovati co nemáme? My Ti zadudáme, písně zazpíváme!...“, ti nejchudší platili vždy muzikou... Zvláštní sorta takzvaných františkánských mší- Opus Franciscanum byla tedy vždy otevřena improvisaci, různým hlasům i nástrojům, či zbožným žertům. Svatý František z Assisi sice miloval a propagoval skromnost a chudobu, ale zároveň horlil pro obřadnickou nádheru bohoslužby.

Of course. Because the Franciscans were never completely sure who would play and sing in addition to the fed organist for example at Christmas Mass, there are even Franciscan Christmas masses written more like a screenplay than a musical score. So they are like a puppet or live Baroque theatre – due to the weak and flickering light, what was seen was not so important as what is not seen… Many important notes were not written, but that was compensated by vague directions; the scores themselves were thus improvised by the musicians.

Logicky, protože se u františkánů asi nikdy tak docela nevědělo, kdo bude hrát a zpívat krom krmeného varhaníka například na vánoční Mši, jsou františkánské vánoční mše psány spíše jako scénář než jako partitura. Tak jako v loutkovém nebo v živém barokním divadle, při slabém a mihotavém osvětlení totiž nebylo tak důležité to, co je vidět, ale to, co vidět není. Mnoho důležitých not nebylo zapsáno, ale nahrazeno nějakým pokynem, party samotné byly pak hudebníky improvisovány. improvizovány.

A written score without live, given instruction – “manners” – is mostly a stumbling block and a source of misunderstanding of the style. With Zrunek however, what is surprising is that everything is clear: it is as if we see images woven between the notes; and between the letters, words from the heart. The organ rather stays in place (this is where we get the “positive organ” from), but the other musicians and singers are perhaps in motion, similar to the figures in the “frozen theatre” still representing the Nativity: coming, walking back and forth, playing and singing, leaving. Dancing, too? For every movement in and to music actually is a dance!

Notový zápis bez živě předaného návodu - manýry - bývá kamenem úrazu a zdrojem nepochopení stylu. U Zrunka je však překvapivě vše jasné, vidíme-li sled obrazů vetkaných mezi noty a mezi písmena slov srdcem. Varhany nejspíše stály na místě (odtud i „varhanní positiv“), ale ostatní hudebníci a zpěváci se možná pohybovali, podobně jako figurky ve „zmraženém divadle“ stále přestavovaného Betléma: přicházeli, přecházeli, hráli a zpívali, odchádzeli, netančili také? Vždyť každý pohyb v a k hudbě je vlastně tancem!

In the Mass Heaven and Earth meet, the Spirit and the Body, in the Nativity the Poor and the Kings meet, the Idiots and the Wise Men; in the Christmas masses of Jiří Zrunek (with written and sung contribution and confabulation of Edmund Pascha?) the brilliantly indicated high “Haydenesque” style meets the “lower” – with folk music. For while this “folk musical” was written by a quite well-educated representative of the higher estate, he was also of the begging order. With many musical monuments, we should better consider whether they are a transcription of real folk music or only its stylisation, an imitation. Then we might even understand the duality of “folklore”!

Ve Mši se potkává Nebe a Země, Duch a Tělo, u Jeslí se potkávají chudáci a Králové, Hlupáčci a Mágové. Ve vánočních mších Jiřího Zrunka (a to za přispění a připění Edmunda Paschy?) se potkává bravurně naznačený „vysoký“-„haydnovský“ styl s „nízkým“- s lidovou muzikou. Přitom nám tuto „lidovou muziku“ zapsal velmi dobře vzdělaný zástupce vyššího stavu, byť z žebravého řádu. U mnoha hudebních památek bychom měli lépe váhat, zda jde o zápis pravé hudby lidové, nebo o jen o její stylisaci, nápodobu. Pak bychom pochopili i dvojakost „folklóru“!

In Zrunek’s particella there are instrumental directions naming several instruments: from the “upper” world there are clarini, i.e. trumpets (of course only the “natural” ones, without valves nor holes, unlike the ones almost all trumpeters play today), but in F-tuning ─ we found an original one; and the tuba pastoritia, the shepherd’s horn, which we had to have made, at a length of 13 feet. Other instruments are named in texts inserted into the pastorales: violins, Jew’s harps, whistles, farfajka (this was likely a folk version of the chalumeau, a precursor to the clarinet), gaidas (bagpipes), “Barbora” (bass).... Some of the organs in Zrunek’s time were equipped with special stops, like Birdsong, which we imitated with water-filled clay jugs, or Cymbal Stars, a kind of merry-go-round of bells, which we imitated with bells in our hands.

Ve Zrunkově particellu jsou v instrumentačních pokynech jmenovány některé nástroje: z „vysokého“ světa: clarini, tedy trompety, ovšem zásadně jen „naturální“, tedy bez klapek a děr, na které dnes skoro všichni trubači hrávají, v f ladění, kterou jsme sehnali originální; tuba pastoritia, tedy trombita - pastýřská trouba, kterou jsme v délce 4 metrů museli nechat vyrobit. Jiné nástroje jsou jmenovány v textech vložených pastorel: husle, drumle, piščalky, farfajka - nejspíše ona lidová obdoba „šalamajky“, předchůdce klarinetu, gajdy, Barbora - basa... Některé varhany ve Zrunkově době bývaly vybaveny i zvláštními rejstříky, jako je Ptačí Zpěv, který jsme napodobili vodou plněnými hliněnými „slavíky“, nebo Cimbálová Hvězdice - jakýs kolotoč zvonečků, jenž jsme napodobili zvonky v rukách.

Zrunek’s Christmas Mass is a combination of the ancient tradition of a complete liturgical Latin text of the mass officium onto which he has laid his translations, paraphrases, commentaries and “pastorales” – often quite humorous ones.

Zrunkovy Vánoční mše kombinují po prastarém zvyku úplný liturgický latinský text mešního officia, do kterého vkládají jeho překlady, parafráze, komentáře, „pastorelly“ - často velmi vtipné.

Into these tropes (Gk. tropos→Lat. tropus = turn) troop the trespasses of non-tropical shepherds, our “Wallachs” (Vlachs?), who for the Slovaks are Westerners, for Bohemians they are Easterners, for Moravians they are Northerners, for Poles they are Southerners ─ what a ubiquitous faux-pas, necessary to be given to God. As are we all!

V těchto tropech (řec. tropos→lat. tropus=vsuvka) tropí trapasy netropičtí pastýři, naši „Valaši“ (Vlaši?), kteří jsou od Slováků na západě, pro Čechy na východě, Moravanům na severu, Polákům na jihu; zkrátka, všudypřítomné faux-pas, které je třeba dát Bohu. To jsme my všichni!

For the ordinary believers, it was convincing to see animals in Nativity scenes, which today we only know peripherally as items in a glass display case in the museum, but for farmers these critters were just as important as their siblings, perhaps even more important.

Pro běžného věřícího bylo věrohodné potkat se v Betlémě se zvířátky, které dnes známe jen okrajově, jako exponáty z musejních vitrín, ale pro venkovského člověka byli tito tvorečci důležití stejně jako sourozenci, možná ještě víc.

In the Christmas mass, thus the bleating sheep, or a composed comical interlude on the ruined and then corrected play of two musicians before the Crèche is a story of Salvation, nothing less! It does not reduce the transcendental seriousness of the mass, but it brings us deeper into Heaven. Thus is improvisation itself – we learn to break into Heaven, but it never works. Zrunek’s mass is in this sense a painless path, where only the respect for God is important, never the seriousness of expression nor a sleek style of presentation. Such expressions of religiosity always stink of Pharisaism… Maestro Zrunek, a superb priest-preacher, composed part of his Benedictus as a flock of bleating sheep. He did this partly as an attentive spiritual shepherd, and partly he is reminding us of the famous preaching of St Francis during the midnight mass in Greccio: while pronouncing each “be” syllable , he gently bleated “baa-baa-baa”….

Ve vánoční mši pak bekání ovcí nebo zakomponovaná komická vložka o pokažené a zase napravené hře dvou muzikantů před Jesličkami je příběhem Spásy, nic míň! Nesnižuje transcendentální vážnost bohoslužby, ale prohlubuje nám Nebe. Tak je to i se samotnou improvizací – učíme se Nebe dobývat, ale někdy nám to nejde. Zrunkova mše je v tomto směru bezbolestnou cestou, kde jen úcta k Bohu je důležitá, nikoliv vážnost výrazu a uhlazený styl přednesu -- takové pojetí zbožnosti vždy smrdí farizejstvím... Maestro Zrunek, vynikající kněz-kazatel složil část Benedictus jako stádo beekajících oveček. Jednak jako sám starostlivý duchovní pastýř, jednak tím připomenul známé kázání Svatého Františka při půlnoční mši v Greccio: při vyslovování všech slabik „be-„ něžně pobekával „beee- bee-„ ...

I am attempting to say that Zrunek’s music is life-giving: almost thirty years ago we played the first of the masses, published by Dr Mária Terray (Thanks to God!) in facsimile, with some friends at a pre-New Year’s abstinent party. My wife, in the late stages of pregnancy, laughed so much, and from the heart, at the bleating combined with the music at the Crèche and at the coarse speech of the shepherds, that in the morning, on New Year’s Day, my first daughter Kateřina was born. Thanks to God!

Troufnu si tvrdit, že Zrunkova hudba je životodárná: před skoro třiceti roky jsme první ze mší, vydanou Dr. Máriou Terrayovou (Bohu díky!) ve faximile s několika přáteli muzicírovali na předsilvestrovském abstinentním večírku. Má žena ve vysokém stádiu těhotenství se békání, popletené musice u Jeslí a neotesaným řečem pastýřů tolik upřímně smála, že se ráno na Silvestra šťastně narodila má první dcera Kateřina. Bohu díky! Loužičky se nepočítají...

Why all this? So that we keep the Infant Jesus with us in every moment that we remain in this World, for Him again and again to be reborn in our hearts. This is not a mere phrase – with every new soul who is born, the Baby Jesus is also born, who is God. And theologically? “Inasmuch as ye have done it unto one of the least of these my brethren, ye have done it unto me.” That’s it!

Proč to všechno? Abychom Ježíška nechali v každé chvilce, která nám tu v tom Světě ještě zbývá, znovu a znovu se rodit ve svém srdci. To není fráze – s každým človíčkem se nám už vždycky rodí i Ježíšek, tedy i Bůh. A theologicky? „Cokoliv jste udělali pro toho nejmenšího z mých, pro mne jste udělali...“. A je to! MP